Když jsem byla malá holka, tak jsem si vždycky přála pejska na ovládání. Ani nevíte, jak moc jsem si ho přála, ale moji rodiče mi ho stále nechtěli koupit. Protože mým rodičům to vždycky přišlo úplně zbytečné, ale mě jako dítěti vůbec ne. A když jsem se rodičů ptala, proč jim přijde zbytečná hračka, která je opravdu skvělý technický vynález a pokroková hračka, tak mi řekli, že to prostě úplně zbytečné. Mě už v té doby bylo sice osm let, takže mi rodiče řekli, že já už žádné hračky takové nepotřebuji. Jenomže mě to opravdu hodně mrzelo, protože takového chodícího pejska, který navíc skáče a štěká a chodí také pozadu, moc jsem si ho přála.
Jenomže jak jsem měla rodičům vysvětlit, že si toho pejska přeji a že to není jenom rozmar. Takže rodiče mi řekli, že když si tohoto pejska budu psát ještě půl roku, že mi ho koupí. A technický lepší pejsek stál dvě stovky. Já si to pamatuji dodnes. I když mi moji rodiče stále říkali, že ta hračka je úplně drahá. Chtěla jsem prostě toho pejska, protože se hýbe. Rodiče mi řekli, že nakonec mi toho pejska pořídí, protože je to také začalo zajímat, jak vůbec pes funguje a co je na tom tak prima a technického, že si ho přeji už tak dlouho. Protože moje maminka se také už se delší dobu zajímala o techniku a měla doma také dost technických spotřebičů, které ji usnadňovaly život a šetřily čas.
A sice tohle je možná pravda, co si rodiče mysleli, ale nebylo to tak, že bych tu hračku chtěla opravdu například natruc a naschvál, jak si také rodiče mysleli. Toho pejska jsem prostě chtěla, protože se mi opravdu moc líbil a přála jsem si ho. A nakonec to opravdu dopadlo tak, že za půl roku jsem milovaného pejska měla, protože rodiče usoudili, že o pejska mám opravdu veliký zájem. Jsem nadšená, že se rodiče nad tímto technickým pejskem slitovali, protože mi dělal tento pes společnost dlouhé dva roky, než se rozbil. I technika není dokonalá.
