Svůj první počítač jsem měla ve svých asi v šestnácti anebo v sedmnácti letech, a to bylo kvůli tomu, že jsem si už konečně na střední škole našla brigádu. Byla to moje vysněná brigáda. Tedy ne, že bych se tak úplně hnala do pracování, ale byla jsem stále sama. Na střední škole jsem neměla skoro žádné kamarádky, protože jsem tam byla úplně nová. Do druhého ročníku jsem nastoupila z jiné školy, takže v prvním ročníku už byly přátelé napárovaní a měli své záliby a také zájmy a já jsem většinou zůstávala sama, i když se kolikrát někdo snažil mě začlenit, nikdy z toho nic nebylo a vždy z toho sešlo.
Proto jsem byla ráda, že jsem si z brigády našetřila peníze na počítač. Neměla jsem na úplně perfektní počítač, protože jsem si koupila úplně obyčejný počítač za patnáct tisíc korun. Lidé mi říkali, že tohle je škoda vyhozených peněz, že prý za levné věci nemám vyhazovat peníze. Jenomže, jak? Já jednoduše nemám peníze, abych si koupila něco luxusního, takže mě to docela mrzelo. Takové výroky nemám ráda. Tak když někomu vadí, že si koupím levný počítač nebo jinou techniku, tak ať mi to doplatí. Vždycky mám chuť říct někomu, ať mi dá třeba peníze, že si koupím něco lepšího.
Myslím si, že je úplně každého věc, co si kdo koupí, nebo za kolik peněz anebo jakou to má kvalitu. Když je kvalita nízká, tak je to přece jenom jeho věc. Samozřejmě, že bych chtěla tehdy i luxusní počítač, nějaký lepší výkonný, protože jsem také na počítači studovala. Jenomže jak? Neměla, jsem peníze, to bych musela asi o půl roku déle chodit na brigádu, ale já už jsem ten počítač potřebovala co nejrychleji, takže jsem vůbec nemohla čekat. Nakonec to dopadlo tak, že to bylo takové, že jsem si řekla, že jednoho dne si stejně koupím luxusní počítač, ne tedy úplně luxusní, ale třeba nějaký levnější a více je výkonný.
